Prague Open 2017

United Islands of Prague 2017

Malá Fatra 2017

Open House Praha 2017

Anifilm 2017

Zimní Výrovka

Je únor. A krajina je znehybněna mrazem. Už to ale nemůžu vydržet, mám pocit, že jsem slyšel zpívat ptáky, a jestli ne, rád jsem si to vymyslel. Musím ven.

 Vybral jsem si nedalekou destinaci, cestu kolem říčky Výrovky, která po svém toku mění jméno z potoka Vavřinec na Kouřimku a Plaňaňku podle míst, jimiž protéká. Pouhých 50 kilometrů od Prahy směrem na Kutnou Horu je krajina, do které se nesmazatelně zapsala historie, úrodná půda okraje Polabské nížiny a dnes i dostupnost hlavního města. V krajině jsou doložitelné zbytky osídlení již z doby kamenné, slovanská hradiště z 6. století. Zvláště středověk a dodnes opevněné královské město Kouřim dalo tomuto kraji ducha, jejž nelze přehlédnout. Ten byl v baroku doplněn nejen o prvky okázalé zbožnosti, jako je Santiniho kaple v Kouřimi, ale i o mosty, mlýny a statky lemující Výrovku. Říčku, která k sobě jako ke zdroji vody a tedy života přitahovala s neúprosnou logikou lidská osídlení. 

 Krajina je před jarem přehledná a bezbranná, lehce penetrovatelná nejen okem. Zamrzlou říčku na horním toku lze překročit na libovolných místech. Pole, která budou za měsíc rozbahněná a neprůchozí, jsou teď pevná a je možné se vydat každým směrem. Místa, jež zarostou keři a ostružiní je splete a učiní neprůchodnými, jsou obnažená stejně jako poházené pneumatiky, stavební odpad a vůbec cokoli, co homo primitivus nechce na svém dvorku. Tam, kde říčka nezamrzla, se hromadí naplaveniny z plastových lahví a podivně páchnoucí pěna, která je směsí chemikálií spláchnutých z polí a něčeho, co nechci ani prozkoumávat. Jako by se krajina styděla za to, že ještě není nalíčená a jsou na ní vidět tyhle beďary lidské ubohosti. 

 Přehlédnout nelze pokusy socialistického zemědělství budovat komunismus, neunikne ani to, že vesnice umírají a obchody nefungují, hospody jsou dávno zavřené. Jen ta Kouřim se ještě drží. Do Prahy je blízko, všechno lze nakoupit tam. Každý má auto, a tak předpokládám, že ten autobus z Kolína, ve kterém ze tří cestujících je pouze jeden místní, také dlouho ekonomicky nepřežije. Poté, co z něj vystoupím v Církvici u mlýna, odjíždí dál prázdný. 

 U mnoha vesnických domů stojí auta s pražskou značkou nebo je vidět, že to jsou už jen víkendové chalupy. Lidé sem jezdí tak akorát přespávat. Ani ta rodina, která se usadila na kraji Miškovic a vypadá, že utekla z Letné do „přírody“ – jev snadno rozpoznatelný podle nedbalé elegance matky s kočárkem pro dvojčata –, tu možná nevydrží. Vkusně nakombinované značkové oblečení z druhé ruky, kreativní sněhuláci s pomelovými čepičkami a „ledabyle vystajlovaná“ rustikální zákoutí jakoby připravena na focení pro hipsterský časopis Sofa. Ale to, co se valí z okolních komínů, z domů, které vypadají, že je obývá nějaký kočovný kmen lovců automobilových karosérií, i z komínů katalogových, barevně křiklavých domků s esúvéčkem před garáží a hypotékou, je brzo vyžene zpět blíž ke Šmeralce. Upřímnější a patřičnější genius loci má na druhé straně vesnice budoár místní omladiny, stlučený z toho, co zbylo po zahradách, zařízený z nábytku, který se už nehodil ani babičce do garáže. Na potrhaném gauči jistě proběhla nejedna ztráta panenství a seznámení s levným alkoholem a jointem, co přinesl Jarda od hasičů. Mimochodem, když se vracím a nastupuji v Plaňanech do vlaku, sedíme v tom motoráku tři, zřejmě nějaké magické číslo. 

 To ale předbíhám, stojím v Církvici a čekají mě dva dny cesty po zledovatělých cestách (které mě třikrát posadí na zadek... Ano třikrát!) krajinou, co se stydí

Gulliverova cesta

17. listopad 2016

V patách Univerzity Karlovy.

Staroměstské náměstí 28.10.2016

Říjnové Jeseníky